Drobečková navigace

Úvod > O Martinicích > Dějiny obce

HISTORIE MARTINIC A OKOLÍ.

 Počátky osídlení.

Krkonoše a jejich daleké podhůří pokrývaly v dávných dobách neprostupné pralesy, které byly součástí pomezního hvozdu Království českého. Tento pomezní hvozd odděloval úrodné roviny slezské na severu, osídlené slovanským kmenem Bobřanů, a žírné východočeské Polabí a dolní Podkrkonoší na jihu, které bylo domovem slovanských Charvátů.

Oba úrodné kraje byly od pradávna spojeny obchodními stezkami, po nichž putovaly pustými pralesy karavany obchodníků. Nejvýznamnější stezka, zvaná Vratislavská, spojovala Prahu se slezskou Vratislaví. Vedla z vnitrozemí Čech a Libavským sedlem u Královce přecházela do Slezska.

Odbočkou vratislavské stezky byla Slezská stezka, známá pravděpodobně již 9. století, vedoucí z nitra Čech přes Mnichovo Hradiště, Turnov, Semily a Jilemnici do místa dnešního města Vrchlabí. Zde začal prudký a náročný výstup Kamennou cestou na Strážné, položené na hřebeni nad Vrchlabím. Ze Strážného se stezka ubírala přes dnešní Rennerovky, Výrovku a Modré sedlo k Luční boudě a odtud na druhou stranu hor do Slezska. Slezskou stezku, vedoucí liduprázdnou divokou končinou, použil patrně roku 1110 „polský Hannibal“, Boleslav Křivoústý, ke svému vpádu do Čech, který popisuje i dávný kronikář Kosmas.

První stezkou, vedoucí místem dnešních Martinic byla odbočka této Slezské stezky. Vedla od Jičína a Nové Paky Vidochovským sedlem ke Studeneckému Strážníku a přes Martinice dále ku Branné a Vrchlabí, kde se napojovala na vlastní Slezskou stezku. Staré podání vypravuje, že v místech, kde začala klesat stezka z návrší U kříže do martinického údolí, stojí dnes v polích Boží muka nad Pantátovým hájkem. Podél zemské cesty stály kovárny, kde si jezdci a vozkové nechali kovat své koně. V místech martinické staré Hamplovy kovárny, kde se dříve kovaly známé srpy – zubáky, stála prý odpradávna taková kovárna.

Podél stezek byly zakládány také strážnice, které měly chránit obchodníky na cestách před loupeživou čeládkou a zemi před vpádem nepřátelských vojsk. Jednotlivá stanoviště stráží byla na dobře viditelných vyvýšených místech a dávala si znamení ohněm. Ještě dnes nese mnoho návrší v blízkosti Martinic názvy, upomínající na tyto časy: Stráž, Strážník, Strážné, Strážná hůra, Varta, Vartiště, Kozinec a Malý Kozinec.

Slovanské osídlení pronikalo jen velmi pomalu do nitra pralesa, který ještě v polovině 12. století sahal až k Újezdu Kumburskému na Jičínsku. Když ale roku 1335 uznal polský král Kazimír III. Veliký právo české koruny na vlastnictví Slezska, ztratil pomezní hvozd svůj strategický význam, neboť země za horami byla připojena ke Království českému a padla tak poslední překážka kolonizace českého pomezí. Panovník v rámci lenního zřízení odměňoval věrnou šlechtu a církev půdou v těchto neosídlených oblastech, které byly majetkem královským a tak položil základy k rozsáhlé kolonizaci pomezního hvozdu. Kolonisté klučili a žďářili lesy na přidělené půdě, vysušovali bažiny a zakládali první osady, vsi, pole a pastviny.

Prvním historickým dokladem existence osídlení v místě dnešních Martinic je nález, uskutečněný v roce 1957 martinickými občany při úpravě staré cesty do Horní Branné při okraji bývalého Velkého rybníka na Jilemce.  V těchto místech byly nalezeny zbytky dávné keramiky polité dehtem. Tento nález, datovaný do 13. či 14. století svědčí o využívání martinických lesů k výrobě dehtu a první kolonizaci území obce. Keramika je starší než první písemné zprávy o osídlení Martinic a je zároveň nejstarším dokladem o výrobě dehtu na Jilemnicku. Právě v této době, před polovinou 13. století, proběhla v Podkrkonoší první kolonizační vlna, která sem přivedla slovanské obyvatelstvo.

Druhá kolonizační vlna podhůří Krkonoš ve druhé polovině 13. století znamenala již příliv převážně německého obyvatelstva, především zkušených horníků a řemeslníků, kterých bylo v nově osídlované oblasti třeba. Prospektoři pátrali v Krkonošských horách po vzácných kovech a rudách a v jejich stopách postupovali do horských pustin němečtí kolonisté a horníci.

 Při jižním úpatí Krkonoš v údolí řeky Labe, založili v první vlně kolonizace Slované horskou dřevorubeckou a uhlířskou osadu. Víska se rozrostla za druhé, převážně německé kolonizační vlny před rokem 1300, ve farní ves Goswinsdorf, nazvanou podle lokátora Goswina. Vrchlabí bylo tehdy lesní lánovou vsí. Každé její usedlosti patřil úzký záhumenní lán, který se táhl až k hranicím sousední osady. Ves Vrchlabí se poprvé připomíná roku 1340 jako osada s kostelíkem, který podléhal církevnímu dohledu lánovských kněží. Dle starých pramenů tehdy lánovský farář Jindřich přivedl do osady kněze jménem Heřman.

V povodí horní Jizery na Jilemnicku se stal nejvýznamnějším kolonizátorem šlechtický rod Markvarticů. Příslušníci jeho rodové větve, páni z Valdštejna, dali vybudovat na ostrohu nad potokem Cedronem počátkem 14. století pohraniční gotický hrad Štěpanice. Jeho stavitel, Jan z Valdštejna, ho učinil centrem horského panství, zahrnujícího celé západní Krkonoše a přilehlé podhůří. V podhradí byla v době středověku obyčejně zakládána městečka, která plnila funkci hospodářského a tržního centra panství. Úzká horská údolí potoka Cedronu či říčky Jizerky však neposkytovala vhodné podmínky k založení městského centra. Takové místo však bylo nalezeno jižněji, pod úpatím hor v širokém úvalu potoka Jilemky. Zde bylo na křižovatce cest z Roztok a Martinic do Štěpanic a z Mříčné do Valteřic a Vrchlabí počátkem 14. století, snad kolem roku 1320, založeno centrum panství, městečko Jilemnice. Jméno dostalo podle mnoha jilmových stromů, které lemovaly břehy potoka Jilemky, v latinských pramenech bylo zváno Gilempnis. V erbu města najdeme strom jilm, stojící na zelené louce. Nad údolím Jizerky severně od Jilemnice byl založen Rychlovský hrádek, u Roztok hrádek Purklín.

V písemných pramenech se objevuje Jilemnice poprvé 21. července roku 1350. Tehdy byl Bohuněk Předslavův z Jilemnice, klerik pražský, poslán do Uher s diplomatickým posláním. Roku 1352 platí dle registru papežských desátků městečko Jilemnice čtvrt kopy grošů, nejvíce na celém panství štěpanickém, což vypovídá o jeho nejvyšší důležitosti v rámci panství. Obyvatelé Jilemnice patřili již od založení městečka k české národnosti a německá kolonizace se Jilemnice nikdy podstatně nedotkla. Roku 1361 má již městečko vlastního faráře, v roce 1393 zde sídlí celkem tři kněží. Z roku 1393 pochází také první písemná zmínka o vsi Jilmu, ležící při potoku Jilemce jižně od Jilemnice.

O vzniku vsi Martinice nemáme bližších zpráv, neboť do dnešních dnů se zachovaly pouze historicky nepodložené pověsti. Nejznámější z nich vypravuje, že v okolí Velkého rybníka se v dolní části vsi usadilo prvních devatenáct slovanských obyvatel. Mezi nimi vynikal jistý statný a silný muž jménem Martinič. U štěpanické vrchnosti byl prý velmi oblíbený, protože pro ni vykonával mnohé oddané služby. Byl odvážným a rychlým jezdcem na koni a stal se spolehlivým poslem válečných zvěstí pro štěpanické panstvo. Pro svou oblíbenost byl štěpanickými Valdštejny ustanoven vůdcem martinických přistěhovalců. Podle něho byly první chudičké chaloupky ze dřeva, kamení a hlíny, přikryté rákosem, nazývány „Martiniczova samota“, později „Wes Martinicze“. Do znaku obce Martinice byl vtisknut zlatý kůň v běhu, nacházející se v modrém poli, jako připomínka věrného Martiniče a tuto pověst nám obecní erb připomíná dodnes. Jiná pověst vypráví o pojmenování obce po Máří z Martinic, ženy štěpanického pána.

V patnáctém století v Čechách zuří husitské války a krajem táhnou husitská vojska, drancující a spalující zemi. Roku 1424 pronikají husitští válečníci až do odlehlých končin na horním toku Labe a Jizery. Po neúspěšném obléhání města Hostinného obrátí svůj hněv proti benediktinskému klášteru Vrchlabského probošství jižně od Vrchlabí, který vypálí a služebníky Boží, přinášející kulturu do kraje pod horami, krutě povraždí. Se vší pravděpodobností se husitský palcát pozvedl i proti bezmocné horské vísce Vrchlabí, obléhán byl snad i hrad štěpanický. Dále táhlo žižkovo vojsko k městečku Jilemnici, kde vyplenilo a vypálilo klášter cisterciáckých panen, který stával kdysi na návrší v místech pozdější tvrze a dnešního zámku.

V roce 1492 došlo k významné události v dějinách štěpanického panství. Toho roku bylo štěpanické panství rozděleno na část štěpanickou a část jilemnickou mezi Heníka z Valdštejna a jeho strýce Hynka z Valdštejna a při této příležitosti byla učiněna první písemná zmínka o existenci vsi Martinice. K části štěpanické se dle starých kronik počítá od toho roku dolní polovina Jilemnice se starým kostelem svatého Vavřince, Jilem, Poniklá, Víchová, Křížlice, Štěpanice, hrad štěpanický, Lhota Štěpanická, Mrklov, Valteřice, Branná, Javorek, Lhotka, Rabné, Borovnice, Zadní Ždírnice a Slemeno. Díl jilemnický zahrnoval vsi Jablonec nad Jizerou, Vojtěšice, Roprachtice, Sytová, Jestřabí, Hrabačov, horní polovina Jilemnice s tvrzí, Jilem, Martinice, Roztoky, Purklín, Kruh, Mříčná, Kundratice, Čistá, Přední Ždírnice a Kunčice. Při této příležitosti jsou v Jilemnici připomínány trhy, ševci, krčmy, lázně, dvory poplužní a kmecí.

Připomínána je také soustava panských rybníků, ležících jižně od města Jilemnice v okolí Martinic, které se staly střediskem rybníkářství v Podkrkonošské pánvi. V rovinatém okolí vsi stávalo tehdy deset rybníků, z nichž největší bývaly rybníky Velký s výměrou 14.5 hektaru, Zákřežník s 3.2 hektary a Vrchanov, zvaný též Vrchovec, rozkládající se na ploše 3.5 hektaru. K dalším rybníkům patřilo pověstmi opředené Slané bahno, Buben, Javorek, Blaník, Mlejnsko či Na Kobyle. Martinické rybníky patří ke starým českým rybničním soustavám. Tehdy byla v kopcovitých krajích českých zemí budována menší vodní díla s větším spádem dna, větší hloubkou, chladnější vodou a krátkou hrází v nejužším místě údolí. Stářím tak tyto rybníky překonávají slavná vodní díla zlaté éry českého rybníkářství, kdy vznikají rybníky v rovinách jižních Čech a Polabí, které se naopak vyznačují rozlehlými vodními plochami, malým spádem dna, malou hloubkou, teplou vodou a dlouhými hrázemi.

Štěpanická část panství přešla z rukou Heníkových na Viléma z Valdštejna, následoval Zdeněk z Valdštejna, který přesídlil ze štěpanického hradu na nově postavený hornobranský zámek. Po Zdeňkovi z Valdštejna vlastnil štěpanicko-branské panství krátce Adam mladší z Valdštejna, který je roku 1606 prodal Václavu Zárubovi z Hustířan.

Jilemnickou část panství prodal Hynek z Valdštejna roku 1522 Arnošt z Újezdce a Kounic, po něm následoval jeho syn Arnošt Jilemnický z Újezdce a Kounic, Záviš Jilemnický z Újezdce a Kounic. Po jeho smrti připadlo v roce 1577 panství Závišově dceři, Anně Křinecké z Ronova. Po jejím synovi Dobromyslovi, který zesnul roku 1585, vládne panství Annin druhý syn Albrecht Bohumír. Ten přenechal správu panství ženě Kateřině, pocházející z rodu Miřkovských z Tropčic a dcerám Anně Růženě, Barboře Alžbětě i Aleně Eustachii, která byla pro svou neobyčejnou krásu zvána „krásná šlechtična“. V podhorském městečku probíhá tehdy čilý obchod se solí, k němuž se váže pověst o utopeném povozu v rybníku Slané bahno u Martinic. Známé jilemnické plátno a vlna se vyváží až do Prahy.

 Příchod alpských kolonistů.

V době německé kolonizace se rozvíjelo hornictví v samotných Krkonoších i v kraji pod horami. Tehdy byla při pátrání po ložiscích rud v Krkonoších a Podkrkonoší často objevena naleziště drahých kamenů, především jaspisů, achátů, chalcedonů, záhněd, ametystů či křišťálů. Již Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české píše, kterak král Karel IV. roku 1347 přikázal hledat drahé kameny k výzdobě nově budovaných církevních staveb v Praze. Podle Kroniky české byly tyto drahé kameny nalezeny právě pod horami Krkonošskými. Dle další zprávy navštívil sám Karel IV. podkrkonošská naleziště drahých kamenů, když pobýval v Podještědí.

První bezpečně podložené zprávy o slávě podkrkonošských nalezišť pocházejí však až z doby, kdy na český trůn usedl podivínský císař Rudolf II. Stejně jako v Krkonoších, také v jejich podhůří byli prvními prospektory při hledání ložisek drahých kamenů tajemní Vlaši. Následováni českými hledači kamenů, přinášeli cennou surovinu pro císařské brusírny a umělecké dílny. Když píše v sedmnáctém století český jezuita Bohuslav Balbín o kraji pod Krkonošskými horami, uvádí známé rčení učence Aenea Silvia, který se později stal dokonce papežem, že prý zde pasák hází po kravách kamenem dražším, než jakou hodnotu má celé stádo. Dobu největší slávy podkrkonošského hledačství drahých kamenů a kamenářství ukončila třicetiletá válka a tato doba se již nikdy v plné síle nevrátila.  

Nejvýznamnější české stříbrné doly v Kutné hoře se v 16. století začaly potýkat s nedostatkem dřeva, které tam plynulo z polabských lesů. Pán na Vrchlabí, Kryštof Gendorf z Gendorfu, vlastnící rozsáhlá panství v lesnatých Krkonoších, dal proto podnět k těžbě dřeva pro kutnohorské doly právě v Královských lesích Krkonoš. V roce 1566 pozval horní hejtman a majitel sousedního vrchlabského panství Kryštof Gendorf do Krkonoš odborníky i dělníky ze své alpské domoviny, především z Tyrol, Štýrska a Korutan. Tito alpští horalé, kteří se měli podílet na těžbě a plavení dřeva pro potřebu kutnohorských dolů, tvořili třetí kolonizační vlnu, která se však již nezastavila na úpatí hor, ale pronikala podél horských bystřin až do vyšších poloh. Zde zakládali kolonisté horské osady s usedlostmi roztroušenými po příkrých stráních. V lesích stavěli smyky, jimiž spouštěli vytěžené dřevo do údolí, stavěli klauzy k zadržení vody z jarního tání. Po Labi bylo poté dřevo plaveno až do Starého Kolína a po souši dále ke Kutné Hoře. Dřevařské smyky, německy zvané Riesen, dali pravděpodobně Krkonoším německé pojmenování - Riesengebirge.

Kolonisté z Alp se však již mezitím i se svými rodinami v Krkonoších povětšinou trvale usadili. Ze své původní vlasti si s sebou přivezli vlastní kulturu a způsoby alpského vysokohorského zemědělství - chov skotu a koz, pastevectví a senaření. Do Krkonoš zavedli používání sání rohaček, sněžnic a krosen i výrobu sýrů. Když po přenesení těžby dřeva začalo v době třicetileté války upadat i hornictví, stalo se vznikající budní hospodářství hlavním zdrojem obživy horalů. Krkonoše se staly jedinými horami na sever od Alp, v nichž zapustilo budní hospodářství kořeny ve své původní podobě.

Období třicetileté války.

V roce 1624 přechází vrchlabské panství do rukou velitele císařské armády Albrechta z Valdštejna. Spolu s vrchlabským panstvím se staly součástí Valdštejnovy „šťastné země“ také obě části bývalého panství štěpanického. Kateřina Křinecká z Ronova s dcerami mu prodala svou část pod nátlakem za 70 000 kop míšeňských, jelikož však Valdštejn částku nikdy nezaplatil, zůstalo panství i nadále v užívání Křineckých. V roce 1637 koupil za 64 000 kop míšeňských panství manžel Barbory Křinecké, Jan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, syn legendárního Kryštofa Haranta, jednoho z českých pánů, popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Po Janu Vilémovi Harantovi spravovali panství jilemnické Kryštof Bohumír Harant, Adolf Vilém Harant a konečně František Pavel Harant z Polžic a Bezdružic. Štěpanickou část panství v majetku Václava Záruby z Hustířan, která díky pobělohorským konfiskacím byla změněna v léno, za pětinu odhadní ceny koupil Valdštejn v roce 1632. Obratem je však prodal Ottovi Bedřichovi hraběti z Harrachu, jenž byl jeho švagrem.

Již od roku 1618 zuří třicetiletá válka a do podhorského kraje se stahují lidé z vnitrozemí, prchající před nájezdy vojsk, spalujících zemi. Ale ani podhůří Krkonoš se válka zcela nevyhnula. V roce 1634 byla Jilemnice spolu s mnoha okolními osadami vypálena Švédy. Také roku 1646 zpustošilo celý širý kraj nepřátelské švédské vojsko, v jehož čele stál generál Banner. Toho roku lehla popelem celá Jilemnice až na jediný dům, zvaný „Na pecníku“. Zkázu kraje dokonala císařská armáda, která přišla na Jilemnicko 16. září 1646 a jíž velel generál Montecuccoli. Ta obrala lid i sedláky o poslední zbytky obilí a dobytka, jak to popisuje v roce 1646 holandský páter Roecma, který tehdy krajem procházel. V té době zmizelo z tváře krajiny mnoho vsí, na Jilemnicku zaniklo městečko Purklín s tvrzí či vsi Javorek, Zásadka a Rabné.

Mnozí obyvatelé podhůří se před válečnou vřavou stahují vysoko do hor a zde zakládají po vzoru alpských kolonistů horské letní boudy. V roce 1637 to jsou Bradlerovy boudy, roku 1642 Martinova bouda pod Vysokým Kolem, v roce 1676 Klínové Boudy. Také Luční bouda, založená již v 16. století při Slezské stezce přes hory byla kolem roku 1625 od základu opravena. V 17. století byly založeny též Boudy na Pláni, osadu Strážné založil uprchlý hrabě, původem z Pomořan, který zde v sedle nad Vrchlabím založil zahradu s třešňovým sadem.

Období pustošivé třicetileté války znamenalo pro nedaleké město Vrchlabí pod vládou Valdštejnovou paradoxně dobu největšího rozkvětu a blahobytu města, které svými výrobky významně zásobovalo císařskou armádu. V lesích dýmají milíře, v nichž se pálí dřevěné uhlí, ve stoupách se drtí železná ruda, těžená v horách nad městem, žhnou vysoké pece, vyrábějící železo. Ze šmelcoven i železáren pod děkanstvím putují přímo na bojiště třicetileté války palné i chladné zbraně, děla, dělové koule, hlavně mušket, podkovy, smolné a sirné věnce. Ve městě pracuje mnoho řemeslníků různých oborů, především kovářů, německy zvaných Rohrschmiede. Vrchlabské puškařství proslulo daleko za hranicemi země zejména dílem uměleckého puškaře Kryštofa Ludwiga, ručnicí s revolverovými komorami. Ve Vrchlabí vyráběné zbraně vynikaly tak vysokou kvalitou, že jako jediné opouštěly hranice habsburské říše. Také další odvětví výroby slouží vedení války. Ve Vrchlabí se tehdy vyrábí lněné plátno pro císařskou armádu, jsou zde pece na výrobu stříbra a mědi i sklady vojenských sucharů a obilí s drtiči žita a ovsa.

Soupis pozemků, vyhotovený po ukončení třicetileté války v letech 1652-54 říká o vsi Martinice: „Roly prostřední ourody, rolníků s potahem 9, bez potahů rolníků a zahradníků 16 vcelku usedlejch. Mimo to čtyři stavení rozbořený a pustý. Řemeslník není žádnej.“ Martinické chaloupky byly tehdy velmi chudé, dřevěné a blátem oplácané, nazývány byly jako chalpy a baráky. Stály na půdě vrchnostenské nebo obecní, chalupníci odváděly každý rok úrok obci či vrchnosti, na jejímž pozemku nemovitosti stály. Do roku 1770 nebyly martinické domy označeny číslem, ale jménem podle své polohy či majitele. V Martinicích jsou známy chalupy V sádkách, Na rychtě, Na stráni, U rybníka, Pod branou, Proti škole, U Jakubů, U Šaržanta, U krchova, nebo U zvonku. Mezi martinickými obyvateli se nejčastěji vyskytovala příjmení Martinec, Horáček, Volech, Čermák, Hampl, Bedrník, Jebavý, Hamáček, Valeš a Buchar. Do roku 1721 byly Martinice přifařeny k Horní Branné, od tohoto roku k Jilemnici, po roce 1738 natrvalo k Roztokám, kde byl toho roku vystavěn nový kostel sv. Filipa a Jakuba. Do tohoto roku se také pohřbívalo na starém hřbitově v dolní části obce, po tomto roce byli nebožtíci dopravováni příční cestou přes kopce a skrze zádušní les na roztocký hřbitov. Nový martinický hřbitov byl založen na výšině Na Kobyle nad rybníkem Zákřežník až v roce 1930.

Náboženské a hraniční spory.

Po skončení třicetileté války roku 1648 zahájila církevní a světská vrchnost v českých zemích protireformaci a rekatolizaci. V původně katolickém podhorském kraji se během staletí postupně zvětšoval počet stoupenců protestantismu a nově i mnoha různých náboženských sekt, jako byli novokřtěnci, mikulášenci nebo adamité. Pro členy sekty adamitů, která se značně rozšířila v západních Krkonoších, bylo manželské soužití těžce hříšné, neboť jejich víra jim ukládala za povinnost veřejné smilstvo a nahotu.

Náboženská situace v podhůří došla až tak daleko, že roku 1651 nebyl v horských obcích Rokytnici, Jablonci a Jestřabí zaznamenán jediný katolík, na celém jilemnickém panství jich je uváděno pouhých 39.

Reformační snahy vycházející z barokního myšlení, které kladlo na první místo spásu lidské duše, měly za cíl přivést zbloudilé ovce zpět k pravé víře a do lůna katolické církve. Mnoho stoupenců protestantismu však raději opustilo zemi, než by přijalo katolickou víru. Skupiny exulantů tehdy putují po České i Slezské stezce přes hory do Slezska, kde v té době panují volnější náboženské poměry. Mnozí protestantští exulanti se usazují na severním úpatí Krkonoš, kde zakládají horské osady. Vlast opouští Libavským sedlem na Vratislavské stezce v roce 1628 i biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský s exulanty ze sousední Horní Branné, kde předtím pobýval.

Na branském panství byla zahájena rekatolizace ještě dříve, než v jiných oblastech. Na rozkaz vrchnosti svolal tehdy hejtman panství Václav Vejrych z Gemsenfelsu sedláky, kterým přečetl branský farář Salomon Ries z řádu Křižovníků s červenou hvězdou nařízení přestoupit na katolickou víru, čemuž se sedláci vzepřeli a pohrozili útěkem do hor. Také sám hejtman Vejrych, majitel svobodného dvora v Jilmu, byl přes svou věrnou službu císaři a protireformaci sám tajným nekatolíkem. Roku 1620 nechal postavit v Jilemnici bratrský kostelík. Lidem byl považován za čaroděje a odpadlíka spolčeného s ďáblem a dle lidových vyprávění nenalezla jeho duše pokoj ani po smrti, děsíc lidi hrůzyplnými zjeveními.

Vrchlabské panství vedlo četné spory se sousedním panstvím Branná, jež pramenily z nejasného vytýčení hranice mezi oběma panstvími, a které často končily potyčkami lesníků, vykuřováním horníků z dolů v Labské soutěsce nebo zajímáním stád pasoucího se dobytka. Roku 1690 došlo k dohodě, která stanovila pevné hranice mezi panstvími Vrchlabí a Branná.

Také hranice mezi Čechami a Slezskem byla dlouhou dobu nejasná. Schaffgotschové, kterým patřilo panství Chojnik na slezské straně hor, trvali na zemské hranici, vedoucí údolím Mumlavy na planinu Labské louky, po Labi na Dívčí lávky a odtud po toku Bílého Labe na Bílou Louku. Naopak majitelé panství v české části Krkonoš požadovali, aby hranici mezi Novosvětským průsmykem, Labskou loukou a Obřím sedlem tvořil vrchol Slezského hřbetu. Vleklé spory, pro jejichž výhru si vyžádali vrchlabští Morzinové i dobrozdání od jezuitského učence Bohuslava Balbína, byly soudně vyřešeny ve prospěch českých panství teprve roku 1710. Tehdy dohodnutá hranice mezi Dolním Slezskem a Čechami v oblasti Krkonoš je dodnes českou státní hranicí.

Budní hospodářství v Krkonoších.

Kolonisté, kteří byli povoláni do Krkonoš, aby zde těžili dřevo či drahé kovy, a kteří po úpadku těchto činností v kraji zůstali, se začali živit způsobem, který si přivezli s sebou ze své alpské domoviny, chovem dobytka a senařením. Když byly počátkem 18. století vyřešeny hraniční spory mezi slezským a českými panstvími v oblasti Krkonoš, padla tak poslední překážka rozvoje budního hospodářství v horském kraji.

Do hor jsou na léto vyháněna početná panská stáda dobytka až z rovin od Hradce Králové, o která se starají místní horalé. Na mýtinách po vykáceném lese v nižších polohách hor vznikají první pastviny, dobytek je vyháněn na pastvu i do lesů. Střídající se porosty kleče a trav nad horní hranicí lesa byly zpočátku využívány jen k senaření, ale postupem času i sem vystupují pastevci se svými stády dobytka. Majitelé podhorských panství dávají v horách stavět boudy pro panský dobytek. Zpočátku to byly letní boudy, obývané od konce května do konce září, postupně však byly tyto boudy přestavovány k celoročnímu obývání. Ve středních Krkonoších na panství vrchlabském hrály tehdy významnou hospodářskou úlohu staré horské boudy Dvorská, Bantelova, Bergerova a Tetřeví, na panství jilemnickém stály hospodářsky významné Rokytenské Dvorské Boudy, Mísečné Boudy, Kotelní bouda a Františkánská bouda, později zvaná Vosecká. Na Rokytenských Dvorských Boudách se páslo tehdy průměrně 110 krav, 59 jalovic, 76 koz a 32 kůzlat.

Horská bouda bylo chudé a jednoduché roubené stavení na podezdívce z kamene, kryté šindelovou střechou. Vnitřní dispozice boudy sestávala z obytné světnice s pecí, síně s černou kuchyní a prostorného chléva, do kterého se muselo vejít často několik desítek kusů dobytka. Podkroví boudy tvořila veliká půda k uskladnění sena, přístupná většinou vikýřem ze svahu. Vchod do stavení tvořilo kameny dlážděné zápraží, za boudou stál zpravidla mléčný sklep, jímž protékala chladná pramenitá voda, která sloužila k pití i k udržení mléka či másla v čerstvém stavu.

Po Ottovi Bedřichovi hraběti z Harrachu, který zemřel v roce 1639 ve věku pouhých 29 let, se ujal správy jilemnického panství vzdělaný a vážený kardinál a pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu, neboť syn Otty Bedřicha, Ferdinand Bonaventura, nedosáhl tehdy ještě plnoletosti. V roce 1701 koupil za 240 000 zlatých a 2 000 zlatých klíčného tentýž Ferdinand Bonaventura z Harrachu, tehdy již vzdělaný a uměnímilovný vrchní hofmistr a španělský velvyslanec, od Františka Pavla Haranta z Polžic a Bezdružic, i branské panství. Tím došlo ke spojení po více než dvěstě let rozděleného městečka Jilemnice v rukou jednoho majitele. Panství Jilemnické mělo tehdy výměru 289 kilometrů čtverečních a v městečku Jilemnici a dalších 26 vesnicích panství žilo na 13 000 obyvatel. Po Ferdinandovi se ujal jilemnického panství jeho syn Alois Tomáš Raimund říšský hrabě z Harrachu, rytíř zlatého rouna a velvyslanec ve Španělsku a Neapolsku, muž šlechetného srdce, který odpustil na svých panstvích všem svým poddaným veškeré dluhy a pohledávky. Alois Tomáš začal na svém panství systematicky podporovat rozvoj budního hospodářství. V tom pokračoval dále jeho syn Bedřich August Gervasius Protasius Harrach, jímž byl roku 1746 pověřen vypracováním plánu hospodářského využití panství pokrokový šlechtic hrabě František Karel Rudolf von Sweerts-Sporck. Sporckovy velkolepé, ale jen částečně realizovatelné plány byly zaměřeny především na rozvoj budního hospodářství. Podle nich mělo být jen v oblasti Labské louky založeno 20 bud pro 50 kusů krav, mýceny klečové porosty, zakládány pastviny a u Labského pramene pěstováno obilí. Smělé hospodářské plány hraběte Sporcka nebyly nikdy cele uskutečněny, přesto jsou dokladem velkolepého, ale naivního myšlení své doby.

Po roce 1781, kdy došlo ke zrušení nevolnictví, byly panské boudy pronajímány a často i prodávány poddaným. V této době se staví také mnoho nových horských bud. Ve střední části hor to jsou například Petrova bouda, Špindlerova bouda, Stará Erlebachova bouda, Davidova bouda, Petrova bouda, Rennerova bouda či Bouda pod Šeřínem, v západní části hor nová Martinova a Vosecká bouda.

Na léto putovaly celé rodiny za svými stády do letních bud v horách. Období letní pastvy dobytka trvalo ve vyšších horských polohách od června do konce září, od svatého Jana do svatého Michaela. Na svatého Jana, v den zahájení pastvy, se konalo tradiční veselí: budaři pekli na másle sváteční koláčky, kterými se navzájem obdarovávali, z úbočí i planin znělo jódlování a zpěv pastevců, doprovázené hrou na hudební nástroje tubu a šalmaj.

Dny budařů naplněné prací, čistý horský vzduch, jednoduchá strava a prostý a cudný život horalů byl příčinou jejich síly a dlouhověkosti. Mnoho horalů se dožívalo věku sta let, muži byli často ještě v šedesáti letech otci, ženy v padesáti letech matkami. Rodiny oplývaly vysokým počtem dětí, přestože přibližně každé třetí dítě tehdy zemřelo. Dle zprávy krajské komise z roku 1771 byly nejrozšířenějšími nemocemi mezi dospělými v horách hluchota, oční choroby a struma - krční vole, způsobené nedostatkem jódu v horské stravě.

Údolí Labe v srdci hor, v místech dnešního Špindlerova Mlýna, bylo rozděleno mezi panství jilemnické a vrchlabské. Hranici panství tvořila řeka Labe, jejíž východní levý břeh patřil Morzinům, západní pravý břeh Harrachům. V roce 1771 byla nad pravým břehem Labe na jilemnickém panství hrabat Harrachů založena Fabiánem Donthem z Rokytnice sklářská huť Bedřichov. Její stavbu schválil majitel panství Bedřich Harrach. Byla to jedna z mnoha krkonošských skláren, z nichž nejslavnější stály v Harrachově a Szklarské Porebě, další ve Skelných Hutích v údolí Jizerky. Sklárnám sloužil k výrobě skla horský křemičitý písek, byl zde také dostatek kvalitního dřeva k sycení sklářských pecí. V blízkosti sklárny na pravém břehu Labe vznikla osada, pojmenovaná po výše zmíněném majiteli branského panství, po Bedřichovi z Harrachu. Sklářská huť zanikla před rokem 1784.

Na jilemnickém panství se však v té době začalo rozvíjet jiné hospodářské odvětví - železářství. Jeho rozvoj na Jilemnicku je spojen se jmény Arnošta Quido Harracha a jeho syna Jana Nepomuka Arnošta. Arnošt Quido založil v roce 1754 nákladem 70 000 zlatých velké železárny v Arnoštově u Horní Sytové na soutoku Jizerky s Jizerou. Před rokem 1787 postavil hrabě Jan Nepomuk Arnošt Harrach v Bedřichově a Dolních Štěpanicích hamr a železářskou huť. Hutě dodávaly železo na stavbu pevností v Hradci Králové a v Josefově u Jaroměře a zpracovávaly dřevo stromů, vyvrácených vichřicí v roce 1776. Železné hutě a hamry v Bedřichově padly za oběť požáru v roce 1807 a nebyly již obnoveny. Na spáleniště byla v roce 1812 přenesena pila, která se dříve nacházela při Medvědím ručeji a zde trpěla nedostatkem vody. Další pila na zpracování dřeva z horských lesů se nacházela v roce 1765 také v Labském dole nedaleko ústí Martinova dolu. Osada Bedřichov patřila až do roku 1896 ke Krausovým Boudám. Teprve vyhlášením místodržitelství pro Čechy byla toho roku prohlášena samostatnou obcí. K Bedřichovu náležely horské boudy Vosecká, Martinova, Scharfova, Pramenná, Pudlova či bouda na Čertově louce.

Na přelomu 18. a 19. století stálo na obou stranách Krkonoš celkem asi 2600 horských bud, na panství vrchlabském bylo napočítáno v té době 309 bud, na panství jilemnickém 316 bud. Na jednu boudu připadalo v letním období průměrně 7 lidí, 9 krav a 6 koz. Kromě hovězího dobytka a koz byly v menší míře chovány také ovce a koně.

Budní hospodářství se přizpůsobilo pomalu vzrůstajícímu cestovnímu ruchu, který přiváděl do hor stále větší množství návštěvníků. Horské boudy jim kromě noclehu na seně nabízely i tradiční krkonošské speciality, především budské syrečky, bylinkové sýry, tučné kozí sýry a horské máslo, čímž si početné horské rodiny přilepšovaly ke svému chudému živobytí.

První krkonošští poutníci.

Barokní doba byla dobou náboženských slavností a poutí. Jen málo lidí té doby však mělo dostatek sil a prostředků, aby mohlo vykonat pouť do Palestiny, do Svaté země, kde žil a zemřel Mesiáš - Ježíš Kristus. K několika poutním místům z dávných dob přibývá právě v době barokní mnoho míst, kam směřují kroky poutníků. Temenům bájných návrší vévodí nové poutní kostely, ve vsích i v polích zdobí barokní krajinu bělostné kaple, boží muka i prosté kříže, jako zrnka růžence se vinou vzhůru do kopců jednotlivá zastavení křížových cest. Kroky zbožných poutníků z podhorského kraje směřují do nedalekého Bozkova, Svatoňovic, Rokole či Vambeřic. Také v lesích pod Kobylou, nedaleko osady Horní Dušnice, vzniká u zázračného léčivého pramene malé krkonošské poutní místo, Stromkovice. Zázračná voda pramení dle pověstí i při štěpanické kapličce.

Dvě poutní místa, významná spíše svojí polohou než zjevením Panny Marie, životem světce, nebo přítomností zázračné sochy, obrazu či léčivého pramene, se nacházela přímo na hřebenech Krkonoš.

Na nejvyšším vrcholku hor, na Sněžce, byla v letech 1665-1681 s velkou námahou postavena a vysvěcena kaple svatého Vavřince. Boží svatostánek dal v nejvyšším bodě svého panství zbudovat majitel statků na slezské straně Krkonoš hrabě Schaffgotsch. Kaple se stala nejen cílem poutníků z české i slezské strany pohoří, ale ještě v dobách hraničních sporů měla jasně ukázat vrchlabským Morzinům, kdo je skutečným pánem sporného vrcholu Sněžky.

Vrchlabští Morzinové se naopak spolu s majiteli branského panství stali iniciátory slavnosti vysvěcení Labského pramene. Po strastiplné cestě na velbloudu a po útrapách , které účastníkům slavnosti přichystala horská vichřice, vysvětil dne 19. září léta Páně 1684 královéhradecký biskup Jan z Tallembergu při mši svaté pramen Labe. Hradecký biskup vylíčil průběh celé slavnosti ve svém dopise, adresovaném vrchlabskému pánovi Pavlovi z Morzina. Zde mimo jiné uvádí, že silná vichřice a déšť, které vyvracely provizorní stan ke sloužení bohoslužby a lámaly stromky, k nimž byl upoután, ustala ve chvíli, kdy byl do vod Labského pramene ponořen kříž a místo posvěceno. Husté mraky se roztrhaly a nad horami zazářil jasný slunečný den.

Vysvěcení pramene bylo nejen znamením vítězství katolické církve v Krkonoších nad pohanským duchem i nad stoupenci protestantských myšlenek, ale mělo také demonstrovat příslušnost hřebenové oblasti Labské louky k východočeské diecézi a k českému panství hrabat Harrachů.

Poutníci z Čech i Dolního Slezska, vystupující se svými modlitbami, prosbami a zbožnými díky po kamenitých cestách úbočí hor až na jejich hřebeny, byli zároveň prvními skutečnými návštěvníky hor i předchůdci turistů.

Časy válek a nepokojů.

Druhá polovina 18. století znamenala pro venkovský lid v českých zemích dobu bídy a rostoucího útlaku ze strany vrchnosti. Nevolníci byly kromě roboty zatěžováni ještě placením mnoha poplatků, mezi něž patřil poplatek z předení a tkaní, mýta nebo kontribuce.

Podhorskou krajinou se přehnalo v této době několik válek, jimž kráčel v patách hladomor, neúroda a epidemie těžkých nakažlivých nemocí. Roku 1740 začala první slezská válka mezi Rakouskem a Pruskem, ukončená mírem, uzavřeným ve slezské Vratislavi dne 11. června 1742. Tato válka znamenala pro Rakouskou monarchii ztrátu bohatého Slezska. Dolnoslezská část Krkonoš připadla Prusku, hranice mezi českými a slezskými panstvími se stala hranicí zemskou.

Bídu podhorských osadníků ještě zhoršila druhá slezská válka mezi roky 1744-1745 a sedmiletá válka v letech 1756 -1763. Rakouská i Pruská vojska táhla krajinou na východním okraji Krkonoš - Libavským sedlem v místech vratislavské stezky. Pruské oddíly černých husarů vyplenily potravinové zásoby celého Podkrkonoší, vypálili mnoho vesnic i měst a šířily děs a hlad. V této těžké době poskytl jilemnický hrabě Arnošt Quido Harrach nemocným zdarma léky a lékaře, hladovým maso k jídlu a chudým práci v lesích a len k předení. Také jeho syn Jan Nepomuk Harrach v letech bídy, kdy klesla cena papírových peněz na pětinu jejich původní hodnoty, rozdělil mezi své hladové poddané množství chleba k jídlu a lnu k předení.

Těžký život poddanského lidu vyústil v roce 1775 v selské nevolnické povstání, jehož ohniskem bylo náchodské panství, sídlem selského guberna se stala podkrkonošská ves Rtyně. Povstání se šířilo po celých severovýchodních Čechách jako oheň, až zasáhlo i panství vrchlabské, kde byl jeho vůdcem lánovský rychtář Antonín Lahr.

Předzvěstí nevolnického povstání na Jilemnicku se stala velká neúroda a hladomor v roce 1771. Lidé jedli z hladu rozkvetlý jetel, kůru stromů či uhynulá zvířata, která se stala původcem epidemií nakažlivých nemocí. Počet jejích obětí v Jilemnici dosáhl v roce 1772 takového množství, že mrtví byli pochováváni do hromadných hrobů. 23. března 1775 dorazili vzbouření sedláci přes Vrchlabí na hornobranský zámek, který vyplenili. Po obdržení záruk táhli povstalci dále k Jilemnici. Do města vstoupily i další houfy sedláků, směřující od Martinic, Mříčné a Štěpanic. Povstalci vyplenili zámek, pivovar a panské byty, městská chudina vydrancovala domy zámožných kupců a pláteníků. Hlavní voj pokračoval dne 25. března v dalším pochodu na semilský zámek. Po skončení povstání bylo zahájeno i na Jilemnicku stíhání vůdců povstání. Za hlavního rebela byl označen vojín František Jech, který měl být předán jičínskému soudu, podařilo se mu však uprchnout do Slezska. Přestože bylo nevolnické povstání potlačeno, velkou měrou přispělo ke zrušení nevolnictví v roce 1781.

Válečným pohromám a strastem však ještě nebyl konec. Nevolnické povstání následovala v letech 1778-1779 válka o dědictví bavorské, zvaná „bramborová válka“, vedená opět mezi Rakouskem a Pruskem. Pruské vojenské oddíly, postupující od Hostinného směrem k Vrchlabí, narazily na opevnění před městem. Rakouská obranná linie, tvořená návršími východně od města Vrchlabí, uzavřela pruským vojskům cestu do nitra Čech. Pruský císař Friedrich II., který měl svůj hlavní stan na zámku Fořt u Vrchlabí, dal proto svým oddílům rozkaz k ústupu Libavským sedlem zpět do Slezska.

Horalé byli sužováni válečnými taženími a hladomory, ale i epidemiemi nakažlivých nemocí. Morová nákaza táhla krajem v roce 1696, na jaře 1832 pronikla ze Slezska i přes přísně střežené hranice epidemie cholery, které padly za oběť stovky lidí.

Tak jak od dob třicetileté války postupně pohasínala sláva krkonošského hornictví, začala tehdy stoupat hvězda zdejšího lnářství a plátenictví. Po celém horském kraji se rozšířilo pěstování a zpracování lnu, který byl jednou z mála zemědělských plodin, jíž se dařilo ve zdejším drsném podnebí. Již počátkem 17. století jezdili do Krkonoš nakupovat české plátno norimberští i glasgowští obchodníci. Tkalcovství se stalo na několik století důležitým zaměstnáním obyvatel hor. Budaři, žijící na celoročně obývaných boudách, se každým rokem stávali na osm zimních měsíců z pastevců tkalci. Také v rodinách podhorských rolníků se stalo zpracování lnu doplňkovou činností, pro chudé rodiny chalupníků i podruhů potom hlavním zdrojem obživy. Téměř v každé chalupě v horách a podhůří klapaly tkalcovské stavy svou smutnou píseň „na cukr, na kafe“ od časného rána dlouho do tmavé noci. Ve světnicích prostých chalup pracovala celá rodina na šlichtování příze, snování, soukání a tkaní. Když konečně v noci umlkl klapot stavů, ustlali si dospělí i chasa na zemi na slámě. Chudé tkalce, shrbené celé dny nad svými stavy v chladných nevětraných světnicích provázely časté nemoci.

V těch dobách nebylo horské vsi, na jejíchž stráních by se nemodrala políčka kvetoucího lnu. Sklizený len se sušil, drhnul, máčel, opět sušil, lámal na trdlici, potíral a vochloval. Z vochlovaného lnu byla příze spřádána pomocí přeslice, vřetena a kolovratu. Krkonošská příze byla tehdy vyvážena až do Slezska i Holandska, kde sloužila k výrobě jemných závojů.

Horští tkalci, sdružení v plátenickém cechu, byli často vydáni na milost a nemilost svým faktorům. Faktoři nakupovali od obchodníků přízi, kterou prodávali dále tkalcům. Tkalci utkali z příze surové plátno, které museli vybělit za poplatek na panských bělidlech. Bílené plátno vykupovali od tkalců opět faktoři, kteří je následně dodávali manufakturám ke konečné úpravě. Vrchlabí proslulo výrobou jemného i hrubého plátna, závojů a jemných batistů. Plátna nesla jméno podle zemí, kam byla vyvážena. K nejjemnějším plátnům patřila plátna holandská a švýcarská.

Městečko Jilemnice stálo v 18. století na vrcholu svého hospodářského rozmachu. Jilemničtí obchodníci vykupují od horských přadláků z okolních vsí lněnou přízi, která směřuje z našich hor přes ve velkých sudech přes Prahu až do holandského Amsterdamu a Haarlemu. Též jilemnické plátno, batisty a závoje dosahují vynikající kvality a z Jilemnice putují až do Benátek, Janova, Curychu, Augšpurku, Ulmu, Jeny či holandských měst. Obchod jilemnickým plátnem se rozvíjí především díky obchodníkovi Antonínovi Ignáci Meissnerovi, rodákovi z Vrchlabí. V Hrabačově pod Chmelnou hůrou byla kolem roku 1747 založena rukodílná výroba kvalitních lněných látek a batistu i známé hrabačovské bělidlo. Rozkvětu města nezabránily ani časté požáry, které stíhaly město na přelomu 18. a v 19. století. Nejhorší z nich zachvátil tehdy převážně dřevěné město v suchém červnu roku 1788 a padlo mu za oběť 114 domů, střecha kostela, fara, škola, radnice, kaple svaté Alžběty, důchodenský a kontribuční dům, pivovar, špýchar a panská vinopalna. Další požáry následovaly v květnu 1803, kdy shořelo deset domů, střecha kostela, fara a škola, v dubnu 1838 lehlo popelem 51 domů, radnice, kostel, zámek, pivovar a špýchar, poslední velký požár zažilo město v červnu 1884.

Lidová kultura Krkonoš.

Lid, žijící v horském kraji, odnepamněti vytvářel svébytnou kulturu. Jejím nejviditelnějším projevem jsou stavby lidové architektury, chalupy a boudy, podivuhodně srostlé s malebnou horskou krajinou. Stojí na kamenné podezdívce, jejíž jedna část tvoří zápraží. Domy jsou roubeny z dřevěných trámů, které byly dříve napouštěny volskou krví. Stárnutím získaly trámy typickou tmavohnědou barvu. Později natírali horalé trámy svých chudých stavení pestrými barvami, takže lze najít chalupy zelené, červené, modré, hnědé, šedé i žluté barvy. Mezery mezi trámy vyplňovala mazanina ze slámy a jílu, z vnitřní i vnější strany obílená vápnem. V čelní straně domu jsou povětšinou tři malá okna, štít střechy tvořila v každém kraji jinak zdobená lomenice. Vrchol lomenice byl u některých domů zkosen kabřincovou stříškou, zvanou kukla. Pod ní se nacházelo záklopové prkénko, obsahující sdělení o vyzdvižení domu, letopočet dokončení stavby a poděkování či prosbu Bohu o požehnání těch, kteří zde budou přebývat. Velkou půdu v podkroví i zápraží kryla šindelová nebo došková střecha.

Na Jilemnicku nacházíme typ pojizerského roubeného domu. Tvoří ho většinou přízemní roubené stavení s trojdílnou vnitřní dispozicí. Nacházíme tu typ domu komorového, tvořeného světnicí, síní a komorou, a typ domu chlévního, který tvoří světnice, síň a chlév. V síni bývalo ohniště, vyhřívající pec ve světnici, nebo černá kuchyně. Kamenné zápraží domu bylo chráněno přesahující střechou. Lomenice pojizerských roubených domů bývají zdobeny bohatě vyřezávanými štíty, vycházejícími z renesančních vzorů. Krásným příkladem pojizerské roubené architektury je patrový Mikoláškův Mlýn v Křižlicích.

V horách severně od Jilemnice a Vrchlabí je oblast krkonošského roubeného domu. Jeho architektura je přizpůsobena drsnému podnebí hor, vyniká jednoduchostí a účelností. Celé chudé hospodářství zde bylo soustředěno pod jednou střechou. Na prostornou půdu, sloužící k uskladnění horského sena, se vcházelo vikýřem přímo ze svahu, prostá lomenice byla bedněna svisle kladenými širokými prkny. Zápraží boudy bylo, na rozdíl od podhorských chalup, před nepřízní počasí chráněno bedněnou verandičkou. Mnoho původních horských chalup nalezneme dodnes v horských osadách Hořejší Herlíkovice, Volský Důl či Dolní Dvůr u Vrchlabí, krásnou ukázkou horské lidové architektury byla dnes již zaniklá Kotelská bouda v Kotelních jamách.

Severně od Jilemnice, v horské vsi Štěpanice, stavěli chudí horalé své chalupy pouze z dřevěných polínek, slepovaných jílovou mazaninou. Těmto chalupám se říká krčkové a jsou vzácným dokladem těžkého života našich předků.

Ve světnici chalupy se nacházela veliká kachlová kamna nebo pec, kolem stály široké dřevěné lavice. Strop světnice byl povalový ze smrkové kulatiny s vymazanými a obílenými spárami, podlaha byla z širokých prken nebo z udusané jílové zeminy, zvané dupanina. V rohu světnice stával velký stůl s deskou z javorového dřeva, kolem něho vyřezávané dřevěné židle a lavice. Svatý koutek zdobily obrázky svatých, malované na skle. Bývala tu také skříňka na cennosti, jako byly památky z poutí či svaté knihy. V mnoha světnicích stával jeden či více tkalcovských stavů, zabírajících velkou část rozlohy místnosti. Nedaleko dveří se nacházela velká police na nádobí, na stěnách visívaly vyřezávané poličky pro uložení talířů a hrnečků. Interiér chalup zdobily lidové malované truhly a prádelníky pro uložení prádla či malované skříně - almary, do nichž se ukládaly šaty. Našly bychom tu také malované a vyřezáváním ozdobené postele či kolébky, horalé zdobily řezbou i nářadí a nástroje pro každodenní použití, tvořítka na máslo nebo formy na perník.

Z lipového dřeva vyřezávali staří horalé také betlémy jako připomínku vánočního narození Spasitele. První betlémy, jejichž myšlenka pochází od svatého Františka z Assisi, pronikají do katolických kostelů v 18. století. V horských chalupách se staví o vánocích betlémy od 19. století, dobou největšího rozkvětu krkonošského betlémářství je počátek 20. století. Mistrovským dílem krkonošských betlémářů jsou „chodící betlémy“ s pohyblivými figurkami. Metelkův mechanický betlém, vystavený dnes v Krkonošském muzeu v Jilemnici, představuje vrchol práce výrobců betlémů v českých Krkonoších.

V první polovině 19. století pracovaly ve Vrchlabí daleko známé mědirytecké a iluminační dílny, které vyráběly a do celé Evropy vyvážely kolorované rytiny „svatých obrázků“.

Na přelomu 19. a 20. století má počátek tradice lidové výroby postaviček vládce Krkonošských hor, Krakonoše. Zpodobnění dobrého ducha hor byla vyráběna především na Jilemnicku, a to z přírodních materiálů dřeva, kůry, mechů a lišejníků.

Krakonoš, dříve zvaný Rýbrcoul nebo uctivě pan Johanes, je hlavní postavou i mnoha zdejších pohádek. První písemné zmínky o této bájné postavě pocházejí již z 15. a 16. století, v 17. století vypráví humorné i strašidelné historky o Rýbrcoulovi ve svém díle bakalář univerzity v Lipsku Jan Pavel Praetorius. Postavou Krakonoše se zabývala více literatura německy psaná, v níž byl Krakonoš divokým a zlomyslným obrem z hlubokých pomezních hvozdů, třímajícím v rukou sukovitý kyj. V českém podání byl Krakonoš dobrý a spravedlivý vousatý stařec, odměňující dobro, trestající zlo a mající soucit s tvrdým životem chudých horalů. Dodnes se zachovala tradice stavby sněhového Krakonoše na jilemnickém náměstí. Také do mnoha jiných pohádek z hor a podhůří se promítá silná touha horalů po spravedlnosti a lepším životě. Známé jsou pohádky o havířích a permonících či o dobrých chudých lidech, kteří pomocí shůry nabyli zaslouženého bohatství.

Hrůzostrašné lidové pověsti z Podkrkonoší vyprávějí o strašidlech a divoké honbě v hlubokých lesích, o raráškovi na zřícenině hradu Štěpanice, o bludičkách v bezedných bažinách, či o posmrtných temných rejdech jilemnického hejtmana Vejrycha, který se upsal ďáblovi vlastní krví. Pověsti a pohádky se vypravovaly v horských chalupách o dlouhých zimních večerech, kdy se ve světnici u teplé pece a pod čadící loučí či olejovou lampou sešly dračky peří, vyprávěly se o pobytí na přástkách, rozšiřovali je pocestní „krajánkové“, putující ode vsi ke vsi, z kraje do kraje.

Rázovité krkonošské nářečí se dodnes udrželo částečně v zapadlých horských obcích pod Žalým, především v Mrklově. V nářečí se nejen mluvilo a vyprávělo, ale zpívaly se i krkonošské písně, zpívající o lásce i těžkém životě v chudobě. Také krkonošské kroje, nalezené v malovaných truhlách po babičkách, odrážejí chudobu horského kraje, ve srovnání s pestrými a bohatými kroji z žírného Polabí a Moravy. Mladé ženy nosily bílou naškrobenou košili s rukávy po lokty zdobenou vyšíváním, krejzlíkem či paličkovanou krajkou. Přes košilku měly staženou kosticí prošitou šněrovačku ze sukna nebo brokátu, starší ženy si oblékaly živůtky s dlouhými rukávy. Sukně sahaly nad kotníky, byly skládané a nahoře nabrané do záhybů. Sukně pro všední den se jmenovaly kartounky, parkánky nebo modračky, v neděli a ve svátek si ženy oblékaly perkálky, harasky či merinky. Široká zástěra zvaná též fěrtoch či pasinka s krajkou zdobeným lemem byla vyrobena z plátna. Kroj doplňovaly spodničky, plena a čepec se stuhou, mladé dívky chodily prostovlasé s vlasy propletenými pentlemi, staré ženy nosili na hlavách trojcípé šátky. K výrobě mnohých částí kroje se používalo jemné i režné domácí plátno. Mužský kroj tvoří krátké plátěné kalhoty přes kolena, dlouhé nebarvené vlněné punčochy, bílá naškrobená košile a vesta z modrého sukna, na hlavě často klobouk. Majetnější sedláci si nechali šít kožené kalhoty - kozlovice, skopovice či jelenice.

Též jídelníček horalů byl prostý a jednoduchý. Ke každodenním studeným jídlům patřil chléb, máslo a sýr, k pití mléko a „kafe“ vyrobené z náhražek kávy - ze sladu nebo cikorky. Jedlo se kyselé zelí a občas hrách nebo čočka. Od poloviny 18. století se stávají potravinou chudých brambory, které ve zdejším kraji rychle zdomácněly. Připravovaly se pečené či vařené ve slupce, osolené a pomaštěné, tak zvaně „na loupačku“, ze strouhaných syrových se pekly bramboráky či sejkory. Z polévek se vařila mléčná polévka a oukrop, kořeněný libečkem. Nejrozšířenější polévkou však bylo kyselo, které plnilo hladové žaludky chudých tkalců až třikrát denně. Černý humor horalů vymyslel rčení, podle něhož pozná tkadlec, že bude zítra neděle, když jí kyselo již po osmnácté. Neděle, den Páně, byla opravdu jediným dnem v týdnu, kdy se strava horalů změnila. K obědu bývala jahelná kaše z prosa, kaše z hrachu a krup nebo knedlík se zelím. O svátcích a slavnostech se pak na jídelníčku objevilo i maso nebo sladká kaše sypaná perníkem. Z kořalek se pila krkonošská jeřabinka i hořcovka.

Léta neúrody a válečných tažení změnila bídu horalů v četné hladomory, které postihly Krkonoše v mnoha letech 18. a 19. století. Tenkrát sloužil za potravu i chléb, pečený z mouky, vyráběné z horského sena, pýru, lišejníku nebo kůry stromů. K jídlu byl doporučován i šťovík, pampeliška a pupeny stromů: buku, lípy, břízy či topolu, z masa potom hlemýždi, slimáci, žáby a drobné ptactvo.

Martinice byly široko daleko známé svými cihláři, kteří využívali jako surovinu k výrobě cihel zdejší jíly. Jejich patronkou byla svatá Anna, jejíž svátek cihláři vždy živě slavili. Množství rybníků v okolí obce živilo nemálo martinických rybářů a sekáčů rákosu, zdejší rozlehlé lesy potom dřevaře. V Martinicích žilo, tak jako všude pod horami, mnoho domácích tkalců, z jejichž chaloupek se od rána do večera ozývalo charakteristické klapání tkalcovských stavů. Nelze zapomenout na martinické sekáče, kteří počátkem léta sekali sena a jetele, o žních obilí a koncem léta otavu.

Každodenní i sváteční život obyvatel horského kraje v časech dávno zapomenutých nelze shrnout do několika vět. Je to směs hořkých i sladkých vzpomínek pamětníků na časy, kdy bída bydlela pod střechami dřevěných chalup, avšak prostý život měl svůj pevný řád.

Horský kraj ve starých dobách, to jsou i černé doškové chaloupky ve stráních se zahrádkami jako dlaň, vonícími kořením a svítícími květy divizen a slunečnic, dlouhé valy z kamenů, sesbíraných z chudých políček, klapot mlýnských kol na divokých bystřinách nebo dýmající milíře v lesích. Jsou to časy dětských her, mlýnky a přehrady na potoce, jarní otloukání píšťaliček a vynášení smrtky, filipojakubské a svatojánské ohně, podzimní ohýnky a pouštění draků. Patří sem i malé husopasky a pasáčci koz, ponocný, krátící svým troubením dlouhé noci plné hvězd, potulní brusiči a dráteníci i shrbená a vrásčitá babka kořenářka, odcházející do lesů a hor, kde roste koření. Dávno zašlé časy, to jsou i pašeráci, přecházející tajně zemskou hranici s krajkami a cukerínem, dřevaři dobývající na pasekách smrkové koháty, horští perlaři řezající skleněné rafiky na korále, skláři a cihláři, potulní muzikanti, komedianti a flašinetáři, lidoví písmáci a horští kantoři, sokolové, orlové, lyžníci a divadelní ochotníci. Vůně dřeva starých stodol a vůně vzpomínek...

 

Rozvoj turistiky a dopravy v Krkonoších.

Když začíná od poloviny 19. století postupně upadat budní hospodářství a zároveň vzrůstá počet návštěvníků hor, nacházejí budaři v turistickém ruchu nový způsob obživy. Staré pastevecké boudy přestavují v horská pohostinství s celoročním provozem, u cíle cest poutníků a turistů na Sněžce a nedaleko pramene Labe staví nové boudy pro návštěvníky hor. Ve svých boudách nabízejí horalé turistům prosté ubytování, občerstvení, domácí mléčné výrobky i první upomínkové předměty. K nejoblíbenějším patřily krabičky z klečového dřeva, které uvnitř ukrývaly voňavý „fialkový kámen“. Z klečového dřeva vyráběli horalé i figurky ducha hor „Krakonoše“, hračky nebo košíčky.

Konec 19. století znamená pro Krkonoše opravdovou explozi cestovního ruchu a turistiky. Horské boudy přijímají stále větší počty turistů, vodiči provázejí návštěvníky horami, nosiči vynášejí vodu i zámožné návštěvníky na krosnách až na vrchol Sněžky, potulní flašinetáři a harfenice vyhrávají podél horských cest, kolem nichž vysedávají i prodavači „fialkového kamene“.

Věhlas Špindlerova Mlýna šířil především Rakouský Krkonošský spolek, jehož zakladatelem a funkcionářem se od roku 1880 stal rodák z Horní Branné a učitel na Krausových Boudách, Eduard Rudolf Petrák. V roce 1888 je v Praze založen Klub českých turistů, o rok později vzniká v Jilemnici jeho první venkovský odbor v českých zemích. Jeho jednatelem se stává řídící učitel z Dolních Štěpanic u Jilemnice, propagátor a znalec Krkonoš Jan Buchar. Tento přední znalec hor pořádal četné přednášky o krásách hoské přírody po mnoha městech Čech, Moravy a Slovenska, doprovázené kolorovanými diapozitivy jilemnického fotografa doktora Josefa Vejnara. Bucharovou zásluhou se Krkonoše, do té doby navštěvované především v létě, otevřely turistům i v zimních měsících. Roku 1892 se jilemnický odbor českých turistů zasadil u majitele panství Jana Nepomuka hraběte Harracha o stavbu kamenné rozhledny na hoře Žalý a výletní restaurace na Kozinci u Jilemnice. Téhož roku přivezl hrabě Harrach na své panství z Norska a Rakouska první dva páry lyží, podle jejichž vzoru byly na pile v Dolních Štěpanicích a v Horní Branné vyrobeny první české lyže z bukového dřeva. Byly určeny pro lesnický personál, ale brzy se jízda na „ski“ o jedné dlouhé holi stala oblíbenou sportovní kratochvílí zimních návštěvníků hor. Hrabě Jan Harrach, milovaný svými poddanými, vyhlásil první přírodní rezervaci v Labském dole, nechal vybudovat první turistickou cestu značenou českými směrovkami vedoucí z Harrachova přes Labskou boudu do Špindlerova Mlýna, podílel se též na na vybudování místní dráhy Martinice - Jilemnice - Rokytnice, rozšířil a opravil jilemnický zámek, podporoval štědře jilemnický klub turistů, sokolovnu i školství.

V dubnu roku 1895 došlo v Jilemnici k založení Českého krkonošského spolku Ski Jilemnice, prvního v českých zemích, který se zasloužil o propagaci a pozvednutí tohoto zimního sportu v naší vlasti. Také díky jeho činnosti se Jilemnice proslavila jako „kolébka českého lyžařství“. Vrchlabský německý Ski-klub byl založen 29. března 1898.

Díky propagačním snahám Jana Buchara i pánů Josefa Aleše-Lyžce a Jindřicha Ambrože, stejně jako majitele jilemnického panství hraběte Jana Nepomuka Harracha stále sílil proud českých turistů, kteří začali navštěvovat Krkonošské hory ve všech ročních obdobích.

S rozvojem cestovního ruchu souvisí i rozvoj dopravy již v první polovině 19. století. Tehdy jezdily rakouské dostavníky a poštovní rychlíkové dostavníky z Prahy pouze do Trutnova a do Jičína, odkud vedly do hor jen prašné a kamenité cesty. Záhy však začínají v kraji vznikat první cesty a silničky se zpevněným povrchem.

Úpadek domácího tkalcovství, neúroda, hlad a nemoci zhoršovaly ve čtyřicátých letech 19. století hospodářskou situaci na Jilemnicku. Tehdy navštívil město čtyřikrát sám Arcivévoda Štěpán a zasadil se o stavbu „Krkonošské silnice“ z Liberce přes Hrabačov a Vrchlabí do Trutnova, jejíž výstavba v letech 1847 - 1856 měla přinést práci a zmírnit bídu zdejšího lidu. Po Janu Nepomukovi a jeho bratru Arnoštu Quidovi se ujal správy panství jilemnického František Arnošt Harrach, stavitel překrásného romantického zámku Hrádek u Nechanic. Také jemu se zželelo chudých a hladových krkonošských tkalců a v letech 1840-1846 dal svým poddaným práci na stavbě horské silnice z Hrabačova přes Vítkovice a Rezek do Rokytnice nad Jizerou. Silnice z Vrchlabí do Špindlerova Mlýna byla postavena v letech 1853-1871. Její dostavbou skončila éra plavení dřeva po řece Labi, kterého se splavilo do Vrchlabí ročně až 5 000 sáhů a které sloužilo jako palivové dřevo pro místní průmysl i pro pálení dřevěného uhlí v milířích. Také odlehlé horské končiny spojilo mnoho nových cest. Cesta z údolí Jizerky přes Mísečky k prameni Labe byla zbudována již v roce 1830, následovala ji cesta ze Špindlerova Mlýna Labským dolem k Labské boudě roku 1879, cesta údolím Bílého Labe na Luční boudu potom mezi léty 1889-1891. Posledně jmenovaná cesta byla nazvána jménem předsedy krkonošského turistického spolku, kanovníka a děkana z Vrchlabí, Václava Webera. Cesta po krkonošském hřebeni byla budována od roku 1881 do roku 1886, v roce 1896 vznikla cesta ze Špindlerova Mlýna do Sedmidolí, roku 1897 byla dostavěna horská silnice z Jilemnice přes Mísečky na Zlaté návrší. V roce 1898 byla znovu vybudována silnička Vrchlabí-Strážné-Klínový potok, zničená o rok dříve povodní. Roku 1895 vznikl projekt silnice, spojující Špindlerův Mlýn se Špindlerovou boudou ve Slezském sedle, který došel svého uskutečnění až v roce 1914. Na stavbě silnice byli zaměstnáni italští kameníci, prožívající své výplatní dny v krvavých bitkách a s noži v rukou.

Převratný vynález železnice, který umožnil rychlou a spolehlivou dopravu surovin, výrobků a osob, se stal nezbytným pomocníkem překotně se rozvíjející kapitalistické průmyslové výroby. Rychle rostoucí pavučina železničních tratí se začala ze severu i z jihu nezadržitelně blížit ke Krkonošským horám.

Soukromá společnost Jiho-severoněmecká spojovací dráha uvedla mezi léty 1857-1859 do provozu Pardubicko-libereckou dráhu, spojující tato dvě města přes Hradec Králové, Jaroměř, Dvůr Králové, Starou Paku, Semily a Turnov . Ze stanice Horka u Staré Paky, která ležela při státní silnici, směřovaly do nedalekých krkonošských městeček nákladní povozy i osobní kočáry. Tato stanice se stala nakrátko nástupní stanicí i pro 7 kilometrů vzdálené Martinice, stejně jako pro města Jilemnice a Vrchlabí. Odbočka pardubicko-liberecké dráhy, vedoucí z Jaroměře přes Malé Svatoňovice, Trutnov- Poříčí a Královec spojila Čechy se Slezskem úvalem Libavského sedla.

Společnost Rakouská severozápadní dráha přivedla železného oře až na úpatí Krkonoš a do samotné vsi Martinice. Dále do hor se jezdilo na koňských povozech či pěšky. Rakouská severozápadní dráha obdržela 8. září koncesní listinu na stavbu trati Velký Osek - Trutnov-Poříčí, která měla protnout pardubicko-libereckou dráhu ve Staré Pace. 21. prosince roku 1870 byly do provozu uvedeny úseky Velký Osek - Ostroměř a Poříčí - Kunčice nad Labem, celá trať, jejíž těleso rozdělilo obec Martinice na dolení a hoření část, byla slavnostně otevřena dne 1. června 1871. Dne 17. října téhož roku byl zahájen provoz na krátké odbočce této trati, spojující město Vrchlabí se stanicí Kunčice nad Labem, 17. prosince 1871 byla zprovozněna trať Trutnov - Svoboda nad Úpou.

Dne 29. srpna roku 1898 byla vydána koncese pro stavbu místní dráhy Martinice v Krkonoších - Jilemnice - Rokytnice nad Jizerou, která byla dokončena již 7. prosince roku 1899. O výstavbu trati se nejvíce zasloužil vlastenec a pokrokový uměnímilovný majitel jilemnického panství Jan Nepomuk hrabě Harrach spolu s pojizerskými průmyslníky. Železnice měla z Rokytnice podle tehdejších plánů pokračovat až do Horního Polubného, kde se měla napojit na Liberecko - jablonecko - tanvaldskou dráhu, směřující Novosvětským průsmykem u Harrachova do slezské Jelení Hory. Tento projekt se již nepodařilo zrealizovat, stejně jako řadu dalších železničních projektů, mezi něž patřily návrhy tratí Vrchlabí-Špindlerův Mlýn nebo Svoboda nad Úpou-Pec pod Sněžkou. Stavba tratí v podhůří Krkonoš v té době živila velké množství dělníků různých národností - Chorvatů, Srbů, Italů, Rumunů, Poláků, Rusů a v neposlední řadě i Čechů.

Železnice spojila odlehlý a chudý horský kraj se světem a zpřístupnila ho turistům. Krkonoše získaly díky trati Velký Osek - Trutnov-Poříčí již roku 1892 rychlíkové spojení s Prahou a Vídní s přestupem ve Velkém Oseku. Cesta z Krkonoš do Prahy tehdy trvala asi čtyři hodiny, do Vídně přibližně deset hodin. Později byla zavedena přímá rychlíková spojení Prahy s Krkonošemi, která zkrátila cestovní dobu na tři a půl hodiny, nebo rychlíkové spojení Praha - Vratislav přímo přes Martinice.

Rozvoj průmyslu.

Po skončení napoleonských válek je světový trh zaplaven levnou americkou bavlnou a plátny z Anglie. Proto v průběhu 19. století ustupuje stále více domácí tkalcovství průmyslové strojové výrobě plátna a bavlněných tkanin.V horských údolích jsou zakládány mechanické přádelny a tkalcovny, v nichž jsou mnozí horští tkalci nuceni hledat obživu pro svoje chudé a početné rodiny. Tak dochází pomalu k zániku domácího přadláctví a tkalcovství. Z horských chalup se stále méně častěji ozývá klapot tkalcovských stavů, rytmické „na cukr-na kafe“.

Severovýchodní Čechy od Liberce až po Náchod se v té době stávají důležitou oblastí průmyslové textilní výroby. Ve Vrchlabí , které se mění v důležité průmyslové centrum, jsou zakládány přádelny, tkalcovny, bělidla, tiskárny a barvírny látek. Pracuje zde i významná továrna na výrobu obvazových látek firmy Hartmann a Kleining. V Jilemnici postavila firma Ferdinanda Mládka první textilní továrnu, v údolí Jizerky v Hrabačově pracují známá bělidla látek.

V Martinicích byla postavena v letech 1890-91 parní mechanická tkalcovna Ant. Dufek & Co., pozdější závod Kolora. Toho roku zde pracovalo již 110 tkalcovských stavů, po roce 1909 se jejich počet zvýšil na 360. Tehdy se továrna jmenovala Štěpánek a Mencl. Posledním majitelem továrny byl před znárodněním pan František Horáček, který se intenzivně věnoval obchodu se živou zvěří. Kromě továrny mu patřil také martinický vinný altán mezi tratí a silnicí do Jilemnice, honosný měšťanský dům s hostincem na křižovatce silnic k Roztokám, Jilemnici a Horkám a farma „Na Haldě“ u Roztok, kde choval kanadské stříbrné lišky, nutrie, ondatry, norky, jeleny, srnce, muflony, čápy, husy, kachny, tibetské psy a tatranské vlčáky. Pro 1500 zajíců a králíků zřídil 60 výběhů, velké voliéry pojaly až 4000 bažantů a 1200 koroptví, vlastnil též hlemýždí farmu.

Vrchlabsko a Jilemnicko, žijící v 19. století poklidným životem venkova, vyrušil z klidu až revoluční rok 1848. Evropu zachvátila vlna povstání a revolucí, mající v českých zemích charakter boje za práva českého národa. Z obou měst byla tenkrát vyslána na pomoc Praze Národní garda. Jilemnická garda byla ustavena již koncem března, na pomoc Pražanům se z Jilemnice vydalo na 40 gardistů. Přes Jičín došli až do Sobotky, odkud se však díky zmateným zprávám vrátili zpět do Jilemnice.

Po četných povodních Jilemky, které sužovaly jilemnické obyvatele v březnu 1878, září 1888, červnu 1889 a květnu 1897 došlo v roce 1908 k rozsáhlé regulaci potoka, na níž měl velkou zásluhu také starosta Jerie. V roce 1885 byla jilemnická farnost povýšena na děkanství, prvním jilemnickým děkanem se stal dosavadní farář a lidumilný vlastenecký kněz František Bartoš. Na přelomu století v roce 1900 se hlásilo ke katolické víře 96,94 % obyvatel Jilemnice, což činilo 3 480 lidí, k víře evangelické se počítalo 3,06 % zdejšího lidu, to představovalo 110 osob. Žádný obyvatel Jilemnice nebyl bez křesťanského vyznání. Roku 1909 zemřel milovaný majitel jilemnického panství Jan Nepomuk hrabě Harrach a správy panství se ujal Otto hrabě Harrach, muž tichý, uzavřený a samotářský, ale velice laskavý.

Na přelomu 19. a 20. století se v Krkonoších, především pod Žalým, vyvinulo spiritistické hnutí. Mezi horský lid přinesli spiritismus továrníci Knotkové z Jičína a továrník Ettrich z Trutnova, aby odvrátili horaly od vzrůstající sociální nespokojenosti. Roku 1902 se jen na Jilemnicku, kde byl spiritismus nejvíce rozšířen, hlásilo k tomuto hnutí na tisíc lidí. Z nich se asi stovka vydávala za spiritistická média, skrze něž hovoří duše zemřelých ke shromážděným smrtelníkům. Magické praktiky a myšlenky spiritismu se udržely mezi „blouznivci našich hor“ po několik desetiletí a jen pomalu doznívaly.

V obci Martinice bylo v roce 1770 evidováno 57 domů, v roce 1842 to bylo 81 domů, roku 1890 již 102 domů a 852 obyvatel. Roku 1913 je uváděno 152 domů a 1069 obyvatel obce, po první světové válce v roce 1921 pouze 136 domů a 893 obyvatel. Kolem roku 1900 tu bylo šest větších rolníků a několik chalupníků, které živila pole, ostatní obyvatelé, domkaři, měli domek s kouskem louky a drobným zvířectvem, hlavně kozou. Tito občané se živili řemeslem. V Martinicích byla roku 1885 postavena dvoutřídní škola, působila zde Vzájemná okresní pojišťovna , C.K. poštovní úřad, několik pohostinství, kupců, pekařů, řezníků, krejčích a obuvník, truhlář, tkalci, obchodník uhlím a porodní bába. Spolkovou činnost zaštiťoval Sbor dobrovolných hasičů, tělovýchovná jednota Sokol, Spolek vysloužilců a Spolek cyklistů.

Novodobé dějiny.

V době první světové války v letech 1914-1918 odešli na válečné fronty bojovat za císaře pána muži ve věku od 18 do 50 let i se svými koňmi, ve vsích zůstali jen starci, ženy a děti. Během války došlo v podhůří k hladovým bouřím i stávkám, které mělo na svědomí obrovské zdražení a nedostatek. Základní potraviny byly na příděl. Za jeden odevzdaný lístek na chleba byl občanovi vydán bochníček o váze 1.4 kilogramu, který mu musel vydržet celý týden, často však na majitele chlebenek již nezbyl jediný kousek chleba. Podobná situace byla i s cukrem, jeden lístek na cukr měl zajistit jedné osobě příděl jednoho kila cukru na dobu jednoho měsíce. Po vsích i městech docházelo k soupisům dobytka či brambor, veškeré zásoby nad určený limit byly nelítostně zkonfiskovány. Na frontách první světové války položilo své životy 21 martinických mužů, jejichž památku připomíná pomník plačící vlasti, dnes stojící na martinickém hřbitově. Přestože poslední rakouský císař a český král, mladý a šlechetný Karel Habsburský, který poznal válku sám na vlastní kůži jako voják, nasadil všechny své síly k ukončení válečné vřavy a utrpení, demokratizaci rakousko-uherské monarchie a přiznání rozsáhlé autonomie a práv slovanským národům, válečná mašinérie vytrvale podporovaná Pruskem i příliš mnoho chyb jeho předchůdců předznamenaly nevyhnutelný zánik a rozpad rakousko-uherské monarchie na národní státy. Dne 28. října roku 1918 byla vyhlášena samostatná Republika Československá, sdružující postupně území Čech, Moravy, českého Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Tak jak se překotně rozvíjel průmysl, rozvíjelo se i revoluční hnutí proletariátu. Mezi roky 1905 a 1907 se projevilo bojem za všeobecné hlasovací právo. Od roku 1917 postupně propuklo několik hladových demonstrací a stávek. Hospodářská krize v letech 1928-1936 znamená silný pokles průmyslové, především textilní výroby a mnoho rodin strádá hladem. Stát poskytuje nezaměstnaným živitelům rodin dva potravinové lístky v hodnotě 10 korun týdně, svobodný má nárok na jeden takový lístek. Přežít zimu nejchudším pomáhá v německy mluvících pohraničních oblastech také spolek Sudetoněmecká lidová pomoc, pořádající sbírky peněz a ošacení. Mnichovský diktát, v jehož důsledku se musela bez boje československá armáda ve dnech 8. a 9. října 1938 stáhnout z pohraničí, znamenal pro české vlastence, odhodlané bránit svou zemi se zbraní v ruce, krutou zradu. Do sudetského záboru připojeného k Říši byly připočteny všechny soudní okresy se silnou německou menšinou včetně vrchlabského okresu, ale i mnoho českých vsí jilemnického soudního okresu. Právě v jilemnickém okrese nerespektoval zábor území jazykovou hranici a na území Říše se octlo na dvě desítky českých obcí. Hranice probíhala na severním okraji Hrabačova a město Jilemnice bylo následně zaplaveno uprchlíky ze zabraných českých vsí. Okresní úřad byl v Jilemnici zrušen a torzo okresu bylo přičleněno k okresu semilskému. Také Martinice se staly pohraniční obcí, neboť sousední Zálesní Lhota měla převahu německy mluvícího obyvatelstva a byla přičleněna k Vrchlabí. Hraniční závory byly zřízeny v ohbí lhotecké silnice, druhá závora stála na konci Rovnáčova směrem na Vrchlabí. Též martinické nádraží se stalo pohraniční konečnou stanicí, kam dojížděly vlaky ze Staré Paky, než byl obnoven pohraniční styk s oblastmi zařazenými do zabraných Sudet.

Druhá světová válka, zahájená Německou říší roku 1939, změnila velké množství horských bud a celý Špindlerův Mlýn ve vojenský lazaret pro vojáky wehrmachtu zraněné na frontě i pro evakuované obyvatelstvo bombardovaných měst Říše. Ve Vrchlabí byl zřízen zajatecký pracovní tábor pro sovětské, anglické a francouzské zajatce, v Hořejším Vrchlabí ženský zajatecký tábor pro Ukrajinky a Polky. Mnozí martiničtí občané podporovali potravinami a prádlem tyto vrchlabské zajatce, než byla tato činnost v roce 1944 prozrazena a Gestapo tvrdě zasáhlo. Zatčeni byli martiničtí manželé Nepolští a Jechovi, Marie Nepolská byla pro své hlasitě vyjádřené protifašistické smýšlení ubita Gestapem několik dní po svém zatčení. Další zajatecké pracovní tábory byly také na Špindlerově boudě a na Bedřichově, kde byli internováni sovětští, francouzští a belgičtí zajatci. Životy válečných zajatců zde ukracovalo hrubé zacházení, těžká práce, špatné jídlo i nehostinné horské podnebí. Při mnoha významnějších továrnách na Vrchlabsku vznikly pobočky krutého slezského koncentračního tábora Gross-Rosen. Doba války přinesla znovu hlad a nedostatek potravin, které byly opět na přídělové lístky. Často nebylo ani možno sehnat základní potraviny, na něž byly lístky vystaveny. Také nuzné ošacení a obuv převážně s dřevěnými podrážkami byly tehdy na příděl. Říšská armáda byla ke konci války již vyčerpána a zdecimována, během posledního válečného roku rukovali ze Sudet na frontu již gymnazisté před maturitou a v posledních válečných měsících i patnáctiletí chlapci. Do sudetských měst a vsí pronikalo koncem války stále méně zpráv z bojišť, neboť všeobecný rozklad a chaos postihl i poštu, která přestala fungovat. Ve městech a vesnicích tehdy zůstaly už jen ženy, děti, starci a váleční invalidé a nikdo z nich neměl zprávy o svých mužích či synech na frontě a v zajetí.

Po celou dobu války organizovali čeští vlastenci ze západních Krkonoš spolu s německými antifašisty protifašistický odpor, záhy potlačovaný gestapem. V říjnu roku 1944 byl v Jilemnici vytvořen ilegální okresní národní výbor. V únoru roku 1945 procházel vsí Horka u Staré Paky „pochod smrti“, tvořený válečnými zajatci. Tenkrát došlo k útěku několika sovětských odsouzenců v čele s ukrajinským inženýrem Nikolajem Filipovičem Kimlikem. K těmto uprchlíkům se z jara roku 1945 připojili i čeští odbojáři a vznikla tak podkrkonošská partyzánská skupina Nikolaj. Dne 27. března 1945 časně zrána přistál nedaleko vsi Horní Kalná u Vrchlabí výsadek pěti československých a pěti sovětských vojáků, pověřených bojovými úkoly.

Početnou odbojovou organizaci tvořili také mnozí učitelé z obcí Jilemnicka a jejímž vůdcem byl MUDr. Nebeský. Z martinických občanů k ní patřili například Antonín Bedrník a František Janata,stejně jako mnoho železničářů, pracujících na trati Martinice – Rokytnice.

Koncem roku 1944 a počátkem roku 1945 projíždí Martinicemi transporty německých vystěhovalců, prchajících před blížící se Rudou armádou. Vezli s sebou pouze životně nezbytné potřeby a byli často ve velmi zbědovaném stavu. Ve velmi špatném stavu projížděly Martinicemi i transporty válečných zajatců. Pro tyto chudáky byly v Martinicích na nádvoří domu č.p. 47 U Valšů pořádány sbírky potravin, které byly následně převezeny na Kumburský Újezd a zde zásluhou bývalé učitelky obecné školy paní Cecílie Krausové, rozděleny zajatcům.

V jarním květnovém vzduchu bylo již cítit vítězství nad fašistickými okupanty. 3. května došlo k protifašistickému povstání v Jilemnici a českých horských vsích Valteřice a Mrklov. Povstání, které si vyžádalo i několik životů a které přijeli potlačit členové vrchlabského Volkssturmu, skončilo nakonec díky posile české partyzánské skupiny vedené hrabětem Kolowratem příměřím a propuštěním všech rukojmích na obou stranách. 5. květen byl pro jilemnický okres dnem mobilizace, ze které povstal hraničářský pluk číslo 4. Vrchlabí, sídlo německého landrátu a Volkssturmu, bylo obsazeno českými ozbrojenými jednotkami 8. května. Došlo zde k ustavení českého místního národního výboru a k rozpuštění německé policie. V Martinicích vytvořené německé protitankové překážky byly zlikvidovány, byly vytvořeny zátarasy na lhotecké i státní silnici a v brenských lesích dynamitem poškozena část tratě směrem do německých Kunčic. Toto povstání na Jilemnicku vypuklo dříve než Pražské květnové povstání. Jeho vůdci byli v Martinicích Miloslav Jezdinský a Antonín Spanilý, bez zbraní však bylo odsouzeno k neúspěchu, ovšem již jen na krátkou dobu. V noci 8. května byl martinickými odbojníky odzbrojen německý transport, nedošlo však ke krveprolití. Vojska sovětské Rudé armády, která vstoupila do Čech Slezským sedlem u Špindlerovy boudy a přes Špindlerův Mlýn dorazila do Vrchlabí před půlnocí dne 9. května, byla vítána Čechy i německými antifašisty. Do Jilemnice přijela vojska Rudé armády následujícího dne, 10. května 1945. Od Jilemnice projížděla Rudá armáda ještě téhož dne Martinicemi směrem k Horkám u Staré Paky.

Sousední Slezsko se úpravou hranic na Odře a Nise stává součástí Polska. Z rozhodnutí vítězných mocností došlo v letech 1946-1947 k odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva z pohraničních území. Vylidnila se celá východní polovina hor a nejbližšího podhůří, zůstat směli jen Němci žijící ve smíšených manželstvích, němečtí antifašisté a nepostradatelní odborníci. Sudetoněmečtí usedlíci opouštějí na vozech či v transportních vlacích rodný kraj, mohouce si sbalit do svých batohů pouze nejnutnější věci do povolené hmotnosti. Většina jejich majetku zde však zůstává. Z vnitrozemí přichází české obyvatelstvo, které osídluje pusté pohraničí a ujímá se majetku německých vysídlenců. Mnoha novým obyvatelům, kteří přišli do Sudet začít nový život a někteří z nich i rychle zbohatnout, však chybí cit a zkušenosti starousedlíků, což se brzy negativně projevuje v hospodaření s horskou přírodou a krajinou i s nemovitostmi a kulturními památkami.

Únor 1948 znamenal pro Krkonoše, stejně jako pro zbytek Československa, převzetí moci komunistickou stranou. Již brzy po válce byl znárodněn soukromý majetek bohatých továrníků a velkokapitalistů. Vládnoucí komunistická strana však rozhodla po únorovém puči také o znárodnění majetku prostých živnostníků, soukromé rolníky donutila odevzdat své živobytí Jednotným zemědělským družstvům a tvrdě potlačila všechny své třídní nepřátele v čele s katolickou církví a šlechtou. Kromě mnoha rolníků a živnostníků se dotklo znárodnění v Martinicích továrníka Františka Horáčka, z jehož továrny se stal později závod Kolora 14, národní podnik. Martinice se staly v roce 1960 součástí střediskové obce Studenec u Horek a pozbyly tak své samostatnosti.

Historie ochrany přírody se píše v Krkonoších od roku 1904, kdy majitel jilemnického panství hrabě Jan z Harrachu založil první krkonošskou přírodní rezervaci Strmá stráň v Labském dole. První návrh na zřízení Národního parku Krkonošského, zahrnujícího území Jizerských hor, Krkonoš a Rýchor, předložil již roku 1923 krkonošský přírodovědec, profesor František Schustler. Návrhy na realizaci národního parku v Krkonoších však došly realizace až na přelomu padesátých a šedesátých let. Nejprve došlo 16. ledna 1959 k založení Karkonoskiego Parku Narodowego na polské straně Krkonoš. Tento počin byl následován dne 17. května 1963 zřízením Krkonošského národního parku /KRNAP/ na české straně pohoří. Krkonošský národní park se stal prvním českým národním parkem, za sídlo Správy Krkonošského národního parku bylo vybráno město Vrchlabí.

I přes usilovnou snahu o záchranu horské přírody Krkonoš se v sedmdesátých letech začíná prudce zhoršovat stav zdejších smrkových lesů. Příčinou jsou emise z tepelných elektráren v oblasti „Černého trojúhelníku“ na německo-česko-polském pomezí. V této době drží malé Krkonošské pohoří dva nezáviděníhodné světové primáty. Roční návštěvnost přelidněných hor činí 10 miliónů lidí, čímž se stávají Krkonoše nejnavštěvovanějším pohořím na světě v přepočtu na kilometr čtvereční. Velmi vážné ekologické problémy zařazují roku 1984 Krkonošský národní park na listinu mezi jedenáct nejohroženějších národních parků světa.

Listopadové dny roku 1989 znamenaly pád komunistické moci a zrod svobodné občanské společnosti. 1. září 1990 byla vyhlášena samostatná obec Martinice v Krkonoších. Na pokraji ekologické katastrofy stojící Krkonošský národní park / Karkonoski Park Narodowy je v roce 1992 zařazen mezi světové biosférické rezervace UNESCO, v roce 2005 byl vyhlášen Evropský geopark Český ráj, jehož severovýchodní hranice prochází přímo obcí Martinice v Krkonoších.

 

Obec Martinice