Drobečková navigace

Úvod > O Martinicích > Pamětihodnosti > Sochy

Sochy

Pomník T.G.Masaryka

 

V publikaci Martinice v běhu času, kterou vydala v roce 2009 Obec Martinice v Krkonoších, najdeme mezi jedinečnými historickými fotografiemi i velkou fotografii pomníku T.G. Masaryka. V popisu fotografie uvádějí autoři publikace mnohé podrobnosti. Dočteme se tu, že originál sochy vytvořil sochař Alois Khun z Vojic. Podle záznamů ve školní kronice, uvádějí dále autoři, věnoval poprsí na pískovcovém podstavci škole v roce 1930 na památku svého působení (1927-1939) řídící učitel a sběratel krkonošských koled Josef Horák. Památník byl ale v roce 1962 za ředitele školy Vladislava Škopána odstraněn, zničen a trosky odvezeny do místní továrny.

Značně poškozená hlava sochy byla vynesena z úkrytu v závodě Kolora svým ochráncem až 7.5.1990. Částečně i podle tohoto torza vytvořil sochař Richard Kracík z Prahy novou bustu, která byla před školu umístěna u příležitosti oslav 500 let obce v roce 1992. Finanční prostředky na zhotovení nové busty se podařilo shromáždit místním občanům ve sbírce k tomuto účelu zorganizované. Je hodné zamyšlení, že socha přečkala období nacistické tyranie v letech 1938-1945, ale neodolala zvůli totalitního režimu v období vlády KSČ.

Foto 23.8.2009

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto 8.9.2010

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomník padlým – „Plačící vlast“

Tento pomník padlým martinickým mužům v první světové válce byl péčí místních spolků odhalen původně na rozcestí silnic pod místní továrnou dne 28.10.1921. Pomník byl v roce 1930 přemístěn na nový místní hřbitov. (převzato z publikace: 500 let obce Martinice v Krkonoších)

V hrůzné válečné mašinerii první světové války padlo 21 mužů, ve druhé světové válce pak ještě přibylo dalších 5 obětí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto ze dne 14.10.2007

IMG_20160816_092123.jpg IMG_20160816_092114.jpg

IMG_20160816_092147.jpg IMG_20160816_092106.jpg

Pomník očištěn, opraven, vyspárován a napenetrován panem R. Kuhnem, Martinice v Krkonoších 161.

Foto ze srpna 2016. 

 

Pomník Karla Havlíčka Borovského (převzato z martinického zpravodaje č. 3/2010).

Několikrát jsme si kladli otázku, od kdy a proč vlastně máme v obci pomník K.H. Borovského? Dali jsme se tedy do pátrání.

Zjistili jsme, že pomník je dílem Al. Khuna z Vojic. Alois Khun byl rovněž autorem původní busty T.G.Masaryka umístěné v roce 1930 u místní školy.

V kronice divadelního spolku Klicpera se dále píše:    

Dne 28. října 1921 uspořádaly sdružené spolky v Martinicích “Slavnost odhalení pomníku padlým ve světové válce spojenou se sázením lípy svobody”. Slavnost začala průvodem obcí od továrny. Slavnosti se zúčastnila vojenská hudba z Vrchlabí. U pomníku byly vysazeny dvě lípy, a to “lípa Svobody a lípa Masarykova”. Pomník (zde se stále mluví o pomníku padlým ve světové válce) býval vlivem čilého automobilového ruchu a vlivem prachu ze silnice poškozován a v roce 1930 přemístěn na nový hřbitov.

 

Zajímavé je ale i pokračování:

Dne 28. října 1932 pořádali Hasiči, Sokol a Klicpera v Martinicích oslavu svátku svobody. Na programu bylo “Odhalení památníku Karla Havlíčka Borovského u lip Svobody”.

Pro zajímavost uvádíme ještě program slavnosti:

                        1. Sraz spolků v kroji před spolkovou místností

2. Ve 3 hod. odpol. průvod obcí od hostince p. J. Šonského

3. Promluva: Karel Havlíček Borovský – budovatel naší samostatnosti

4. Zpěv smíšený sbor “Udeřila naše hodina”

5. Recitace žáků

6. Předání památníku veřejnosti

7. Hymny

Finanční příspěvek na postavení pomníku K.H. Borovského od div. spolku Klicpera činil 421,- Kč.

Tedy pomník K.H.Borovského byl k lipám svobody umístěn 28.října 1932. Proč ale právě K.H.Borovský?

Dle pana Františka Bedrníka byl pomník odhalen z iniciativy pana Josefa Horáka, řídícího učitele. Vzpomíná si, že zde s dětmi z místní školy za pošmourného počasí přednášel básně. Původně ale snad zde měl stát pomník J. A. Komenského, který lidově řečeno prý “nebyl na skladě”.

Pan Rudolf Horáček připustil, že pomník zde mohl být odhalen z iniciativy p. J. Horáka, ale na rozdíl od pana Bedrníka se domnívá, že socha K. H. Borovského však byla vybrána prý zcela záměrně a umístěna tak, aby se díval do “Němec”.

Snad se jednou dozvíme více.  

V roce 2007 přistoupila Obec Martinice v Krkonoších k úpravě okolí pomníku K.H. Borovského. Byly poraženy 3 stříbrné smrky a 1 lípa, která zasahovala do drátů elektrického vedení, bylo odstraněno zábradlí z betonových a železných sloupků a terén byl zarovnán tak, aby trávník mohl být snáze udržován. Poté byly po obou stranách pomníku vysazeny 2 sazenice zlatice a také sazenice ptačího zobu, ze kterého bude postupně vytvarován nízký živý plot. Podle odezvy: “Vy máte v obci novou sochu?”, lze usoudit, že úprava okolí pomníku byla potřebná.

Foto 23.9.2007

    Foto 8.9.2010

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pamětní deska Františka Jebavého (převzato z článku Milady Štefanové zveřejněného v martinickém zpravodaji č. 4/2010)

 

 

Pamětní desku pana Františka Jebavého najdete na konci obce Martinice v Krkonoších u silnice do Zálesní Lhoty na domě vedle domu č.p. 42 (Jebaví). Na desce je vyryt tento nápis: “ZDE SE NARODIL BR. FRANTIŠEK JEBAVÝ, DOBROVOLEC 2. ČSL. PLUKU, 10. ROTY,  *7. 10. 1898 V MARTINICÍCH, †13. 10. 1919 V BEREHOVĚ, PODKARPATSKÁ RUS“.

 

Br. František Jebavý byl z 12 dětí a vyučil se zedníkem. Za minulého režimu byla pamětní deska uschována a po roce 1989 byla opět vrácena na své místo.

 

Dále uvedené informace pocházejí z knížky Jilemnicko, světová válka - převrat, kterou napsal Jaromír Horáček, městský kronikář a odb. učitel. Knihu vydalo město Jilemnice roku 1938 na oslavu 20. výročí státní samostatnosti ve prospěch pomníku padlým a zemřelým vojínům. Najdeme zde také vzpomínky Františka Bedrníka (pozn. redakce: F. Bedrník st. z čp. 120) “Dobrovolec František Jebavý“.

V neděli dne 30. srpna 1938 odhalovali v Martinicích dobrovolci ze Slovenska pamětní desku svému druhovi, který se vyznamenal v bojích za maďarského vpádu. Na nepatrné chaloupce čp. 42 hovoří deska s prostým nápisem, že se tam narodil vzor občanských ctností, který šel dobrovolně bránit sotva vysvobozenou princeznu Svobodu, když jí hrozilo nebezpečí. Osudy hrdiny vylíčil četným shromážděným spolkům, občanstvu i mládeži dobrovolec František Bedrník.

 

Následují skromné, a přece tak působivé vzpomínky pana Františka Bedrníka:

„Máme krásný příklad odhodlání v českých družinách a legiích, které věrny jsouce husitskému příkazu: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte,“ uváděly protivníkovy armády v obdiv a úctu. Přes všechny útrapy na různých frontách a popravištích podařilo se jim postaviti základ a pilíře krásné naší republiky.

Podle jejich vzoru pracovala i domácí revoluční armáda a byli to právě dobrovolci, kteří hned v prvé dny republiky pochopili, že nový stát je nutno bránit krví a olovem.

Pokládám si za milou povinnost, mohu-li se zmíniti právě o dobrovolcích na Slovensku, kam nás v šedých listopadových dnech odjelo z Martinic 19, téměř všichni z řad sokolských, někteří přímo z dorostu. Z chaloupky čp. 42 se přihlásili dva bratři, Antonín a František. Navrátili se šťastně z rakouské fronty a pod špatnými uniformami hořela jim čistá, vlastenecká srdce. S mladším Františkem se loučila zlatá maminka a starostlivý otec naposled. Když jsme se po dvou letech vraceli, kalila náš radostný příchod ztráta milovaného druha, který nesčetnými zásahy v kritických chvílích zachraňoval nejhorší situace.

Dobrovolec František Jebavý byl vojínem neobyčejné odvahy a síly. Klidný, bystrý, rozhodoval se rychle a vždy s úspěchem. Jako v martinické škole odměňoval jej p. řídící Heřman jen nejlepším vysvědčením, tak i na Slovensku byl první mezi prvními. Každou, i méně významnou strážní službu konal přesně a důsledně.

Nejvíce však povaze jeho vyhovovala maďarská fronta, kde mohl nezkrotnou svou energii vybíjet tváří v tvář nepříteli. Nezalekl se přesily, naopak, nebezpečí mu bylo povzbuzením, a když nestačil granát a puška, hlásil se ke kulometům. Naše rota se snad neutkala v šarvátce, aby v ní chyběl. I když toho nebylo třeba a naskytla se chvíle oddechu, sám patroloval a přešel nejednou nepřátelskou frontu.

Bratru Františku Jebavému nebyla žádná překážka výstrahou, aby zakolísalo jeho statečné srdce. Stačí vzpomenouti obce Banrevé, kam byl odeslán se svým kulometem, aby kryl ústup celé setniny. Po celou hodinu v silné dělostřelecké palbě jeho zbraň neztichla, a když konečně i pro něho dáno znamení k ústupu, nezapomněl zneškodnit kulomet odnětím závěru, s kterým poslal pomocného kulometčíka předem, neboť neměl jistoty, zda zbraň zachrání. A právě tady jako v jiných případech vyplnilo se známé přísloví: „Odvážnému štěstí přeje.“ Za půl hodiny se doplazil téměř po čtyřech před udivené kamarády s těžkým kulometem na rameni. Překvapení bylo tím větší, že někteří druhové hlásili již des. Buďárkovi jeho smrt.

Náš hrdina neuznal však ani příhodnou dobu na vysvětlování, ptal se po závěru ke své smrtonosné zbrani a v několika dalších minutách oživil novou pozici opět pekelným rachotem. Po celou dobu v bojích květnových a červnových nehlásil únavy a jeho bdělé oko nejenom ve dne, ale i v noci nedalo se překvapit, srdce odstrašit.

Žádnou akci nepovažoval za ztracenou, dokud měl zbraň a střelivo. Jak bolestně se jej dotklo, když u Tornaly musely být odhozeny dva kulomety. Svůj zakryl několika hrstmi trávy v hlubokém silničním příkopě, kterým přikrčen došel do vesnice za rotou poslední.

Hned hlásil kamarádům, že tam zbraň Maďarům nenechá a s prvním setměním se odplížil sám do vesnice obsazené nepřítelem.

Měli jsme s nepřáteli stejné oděvy, až na nepatrnou změnu na čepicích a výložkách. Shody byly nám někdy výhodou, jindy naopak.

Svému slovu náš kamarád dostál, ve 3 hodiny ráno se hlásil u předních stráží s kulometem.

Svými úspěchy se nechlubil a nechtěl přijmouti ani povýšení na svobodníka.

Nebylo boje od Peterváršáru až do uzavření příměří, aby jeho šťastná muška nenašla svůj cíl.

Po odražení maďarského přepadu se jelo na Podkarpatskou Rus. V kraji chudém, hygienicky zanedbaném se rozšířilo hlavně za války mnoho epidemických a infekčních chorob.

Svobodník František Jebavý onemocněl těžce malarií. Byl ošetřován v městské nemocnici maďarskými lékaři a sestrami v Bereksázu.

Stejně jako tehda, tak dosud mezi osobními přáteli zemřelého zůstává mínění, že neopatrné léčení a příliš mnoho injekcí, které prováděla neodborně i sestra ošetřovatelka sama, uspalo nám srdce věrného kamaráda navždy.

Zemřel 13. října 1919, nedočkav se vyznamenání čsl. válečným křížem s datem 26. října.

Pomník, postavený ze sbírky jeho přátel z vojny za 7.400 Kč na hřbitově v Berehově, nikdy nevyváží zásluh a hrdinských skutků br. Františka Jebavého ve službách vlasti na Slovensku. Je jen projevem upřímného citu pravého kamarádství, jež dlouhá pospolitost v dobách dobrých i zlých v nás vypěstovala.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto 2.11.2008

 

 

 

 

Vaše připomínky k webu přivítáme na obec.martinice@krakonos.cz

 

 

 

 

 

 

Obec Martinice